Artist [I can't forget you]

17. května 2015 v 14:38 | Bravery |  5SOS
Hi, přicházím po dvou měsících s takovým experimentem, moje první povídka o 5SOS. Mimochodem, tou nejhlavnější postavou je Luke, protože to asi nepůjde poznat. Doufám, že se vám bude povídka líbit a zanecháte v komentářích svůj názor.


Na bílém papíře se vytvářely postupné rysy uměleckého díla. Mladík, sedíc na lavičce v parku, držel v ruce obyčejnou tužku, kterou na papír zakresloval tvář mladíka, který mu kazí spánek přítomností v jeho snech.
Za stromy zapadá slunce a mladík dokončuje svoji práci. Posledním tahem tužky dokončí dílo, zaklapne svůj deník a vyrazí do svého bytu, poblíž parku.
Většinu svého života strávil sám, ve škole byl šikanovaný a na střední si žádné kamarády nestihl najít, náplní jeho volného času se stalo kreslení, líbilo se mu nechat všechen jeho smutek na papíře, vše, co se v jeho hlavě shromáždilo během den, stráveného s ním samotným, dokázal během pár minut zakreslit na obyčejný papír, několikrát to byly jen čmáranice po kousku papíru, ale takové byly jeho myšlenky, celé pomatené a nedávající smysl.
A teď se každou nocí budí, jelikož stále ve snech potkává mladíka, který mate celou jeho mysl a on tomu odolává, nechává se ovládat někým, který pravděpodobně ani neexistuje, výplod jeho mysli se ho zmocnil natolik, že jeho jediným odreagováním je kreslit stále ten stejný obličej, vždy z jiného úhlu, ale vždy je každý rys stejný.
Před jeho bytem si odemkl dveře a zmizel v jeho pokoji, s obyčejnou plechovkou piva, kterou ulovil ze své lednice cestou, vešel na svůj balkón a porozhlédl se po městě. Všechny světla a tma v něm vyvolávali smíšené pocity, opět, nechával se jimi stále ovládat. Plechovku odložil na zábradlí a z pokoje si podal krabičku cigaret, dodávali mu inspiraci, miloval, když se obláček kouře pomalu vznášel, až zmizel.
Jednu z tyčinek si vložil mezi polštářky svých rtů a jedním pohybem prstu po kroužku zapalovače, vzplanul malý oheň, který zapálil cigaretu. Popotáhl a hned kouř opět vydechl, okouzleně sledoval vznášející kouř, až pohled sklouzl na pro něj nejjasnější hvězdu na obloze, zdála se pro něj překrásná, nemohl z ní spustit oči.
A tak dokouřil zbytek cigarety během pozorování jedné z miliónů hvězd.

S prvními paprsky slunce, zářící přes závěsy, se blonďatý mladík probudil ze spánku, do kterého vstupoval stále ten stejný člověk. S lehce přivřenými víčky vstal z postele, aby si došel do kuchyně pro něco k jídlu, avšak zjistil, že se v jeho ledničce nenachází žádné jídlo, které by uklidnilo jeho hlad.
Oblékl na sebe jen džíny, svetr, ve kterém spal, si nechal na sobě a s pár librami v ruce a s deníkem, vyrazil do obchodu nedaleko jeho bytu.
Na ulicích potkával lidi, kteří spěchali do práce, jenže on neměl kam spěchat, snažil se jen projít kolem spousty lidí, kteří ho míjeli. Než se ale stihl zorientovat, pocítil tvrdost chodníku.
"Promiň, nechtěl jsem," ozvalo se nad ním a on pohlédl vzhůru, ale jakmile pohlédl, zkameněl, nemohl uvěřit svým očím.
Opravdu nad ním stál, mladík z jeho snů, dokonce měl ve vlasech šátek, který je několikrát ztvárněný i na jeho kresbách. Opatrně přijal jeho ruku a s tichým poděkováním se zvedl ze země.
Mladík před ním se na něj ještě jednou oslnivě usmál a poté odešel opět cestou pryč od mladíka. Ten však nic neříkal, jen se oslnivě díval na jeho deník a na mladíka, který od něj odcházel, poté se ale otočil a šel opět svou cestou.
Potkal ho. Poprvé a naposledy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kris Kris | E-mail | Web | 17. května 2015 v 21:47 | Reagovat

Asi po dvou měsících a několika dnech jsem se konečně dočkala🐱 Chodím sem snad každý den a trpělivě čekám, protože pokaždé, co si přečtu nějakou tvou povídku, si přijdu obohacenější o nové poznatky, možná o kapku chytřejší...?☺
Tahle povídka je úžasná, moc se ti povedla. Já sice s kreslením a cokoliv, co se týká výtvarky, moc nekamarádím, ale to neznamená, že jsem z této povídky neměla požitek.☺
Možná mě trochu štve, že jsi to ukončila znovu smutně, protože Luke by si kousek svého štěstí zasloužil, připomínalo mi to takovou tu filmovou osudovou lásku, ale vlastně... to není realita, že? Tvůj pohled, tvůj konec, to je realita, i když se to zdá smutné.
Aspoň mu zůstaly ty sny... ☺
Moc děkuju za tento skvost, zbožňuju tvoje psaní, vždy mě přivede na jiné myšlenky, a zbožňuju i tebe. 🐧🐧🐧

2 Miki Miki | Web | 17. května 2015 v 22:26 | Reagovat

Great one! Musím přiznat, že se mě první odstavec dotkl, možná víc než byl měl. Dokonale odlehčené a konec jen napíná čtenáře. Rozhodně tu mou vnucenou maličkost nevidíš naposledy. :)

3 Karin Karin | 19. ledna 2017 v 13:04 | Reagovat

Moc pěkně píšeš. :-D  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama