Neighbour

29. září 2015 v 20:01 | Bravery |  Slash
Ahoj, všichni, po asi měsíci se hlásím s "slibovaným" pokračováním jedné povídky, která se tady objevila. Tentokrát můžu říct, že asi od poloviny je to vymyšlené, jelikož pravda byla pro mě velmi krutá, takže se za to omlouvám. A prosím, komentujte, záleží mi na tom a pokud se Toplist nemýlí, tak tento blog navštěvuje dost lidí - za to nesmírně děkuji - ale prosím, bez komentářů nic nedává, proto se tady často nic neobjevuje, nemůžu se ničím nakopnout - díky Kris povídky stále píši, jinak bych s tímhle blogem skončila.
Tak doufám, že si užijete další povídku ze skoro mého života. ;)


Uběhlo pár týdnů, naše rodina odjela i na dovolenou, i se mnou a já Joshe neviděl. Hned v den příjezdu jsem se šel podívat na místní hřiště, kde všichni hráli volejbal, i Josh, hned, když jsem tam přišel a zamával všem hráčům, mi Josh nevěnoval jediný pohled, nezamával, nepozdravil, nic.
Po chvíli jsem ale odešel, bylo mi trapné tam sedět a nezapojit se do hry a ani do konverzace.
Další dny plynuly, stále jsem měl pocit, že lituje všeho, i toho, že bydlí v domě vedle mě. Vše se ale, nečekaně, změnilo.
Každou neděli jsem se chodíval projít na, dá se říct, posezení v areálu naší rozhledny. Vždy jsem si koupil pití, poté si tam sedl a přiznám se, chodil jsem tam kvůli Joshovi, chodíval tam, ale vždy jsme se minuli.
Hned, jak jsem vešel do areálu jsem si všech kamarádů Joshe, ale jeho jsem nikde nezahlédl. A zrovna, když jsem si objednával pití, kolem projíždělo auto, které na parkovišti zastavovalo.
"Josh k nám přivítal," začali vykřikovat kluci u té lavičky a já se již s koupeným pitím sedl na volnou lavičku.
Již několik minut jsem se rozmýšlel, jestli si za ním mám jít přisednout, dlouhou dobu jsem se rozmýšlel, až jsem se nakonec zvedl a šel k té lavičce.
"Ahoj, mohu přisednout?" zeptal jsem se zdvořile a ukázal na volné místo vedle něj.
"Určitě, už jsem si říkal, kdy si konečně přisedneš," vykřikl radostně Josh a já si tedy přisedl.
Moc se se mnou nebavil, měl tam ostatní přátelé, ale mě to stačilo.
Na posezení chtěli zavírat, a tak jsme se museli zvednout a jít.
"Nechceš svézt dolů?" Přišel ke mně Josh a mile se usmál.
"Jestli mě svezeš…" pokrčil jsem rameny a vykročil za ním.
Kdybych věděl, co se stane, tak bych do žádného auta nevstupoval.
Cesta byla celkem v pohodě, ale jakmile zastavil u jeho domu a já jsem chtěl vystoupit, mě zastavil jeho hlas.
"Co po mě chceš?" zeptal se a opřel se čelem o volant.
"Nic," řekl jsem zaraženě a uhnul pohledem na prázdnou silnici.
"Proč mi lžeš?" zadíval se na mě zklamaně.
"Nemám důvod ti lhát," zašeptal jsem a sklopil pohled do klína.
"Lžeš mi, myslíš si, že s tebou chci chodit?" položil mi otázku a já se nervózně ošil.
"Ne, nemyslím," mluvil jsem stále tišše.
"Ale já tě nechci, chápeš?" vcelku začal křičet a mě se vhrnuly slzy do očí.
"Tak proč jsi mě líbal?" vykřikl jsem ze zoufalství nad tím vším.
"Co že jsem udělal?" Zvedl obočí a mě už došla trpělivost, vyběhl jsem z auta a běžel domů.
ještě před tím, než jsem vstoupil do dveří, jsem si setřel slzy, aby se rodiče na nic neptali.
Vyhýbal jsem se mu, když jsem ho zahlédl odněkud jít, tak jsem zabočil, abych vedle něj nemusel jít.
A jak je to teď? Vyhodili ho z domu, podle jeho prarodičů moc pil a doma nepracoval, protože většinou vyspával kocovinu, tak skončil s kufrem na ulici. Teď bydlí u pár jeho přátel, než si najde bydlení.
A já? Já jsem rád, že už mám jen toho souseda, kterým to vše začalo, a u kterého mi vyhovuje to, jak se ke mně chová, nebaví se se mnou, vyhovující, no, ne snad?

Chcete vědět pravdu? Která má krutější konec, z toho domu ho nevyhodili a celkově se to všechno smotalo dohromady a já se teď v ničem nevyznám. :) Ale musím se zase posunout dál, nemohu zůstat na jednom místě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kris Kris | E-mail | Web | 3. října 2015 v 11:34 | Reagovat

Achjo, mě vážně mrzí, že tohle nemá šťastný konec. :(
Nevím, nějak ze sebe nedokážu nic vymáčknout, přitom to bylo dost emotivní čtení...
Přeju ti hodně štěstí, ať se v životě posuneš dál, ať to všechno co nejlépe zvládneš. :))

2 Karin Karin | 19. ledna 2017 v 13:27 | Reagovat

Moc smutné ale život jde dál. O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama