Little dwarf. 1/2

5. srpna 2016 v 16:02 | Bravery |  Normal

Pesimistický melancholik občas zažívá deprese a já ty své deprese vkládm do povídek, mám jich spousty rozepsaných, protože dojdu k hlavní zápletce, ale poté už nemůžu pokračovat dál. Ale u téhle je to jiné, je to vlastně výplod z mé fantazie o tom, co doufám, že by se stalo, kdybych to udělala. Ale většinou to je právě ta bujná fantazie.

Tuhle dvoudílovou jednodílovku věnuji Kris, jediné osůbce, která si ještě moje povídky čte. A jestli by chtěla, pro ni bych tu vícedílovku i dopsala. :)

---
Kapky deště dopadaly na střešní okno, ze které stekly v malých pramíncích dolů. Za oknem seděla dívka, po tváři jí stékaly slzy, hleděla ven z toho okna, výhled neměla pestrý, za oknem se rozprostírala jen šedá zamračená obloha, ona ale cítila, že obloha vystihuje její pocity.
Natáhla se pro mobilní telefon, ale jakmile jemně pohnula svou levou rukou, stáhla ji opět k tělu a tiše sykla. Pohlédla na zakrvavený rukáv, odhrnula jej, rány měla zavázané, ale přesto byly na vrchní straně obvazu viditelné červené stopy od krve.
Slibovala si, že to nebude dělat, ale bylo to jediné východisko, nezbývalo jí nic jiného než aby všechnu psychickou bolest vybila na té fyzické. Opět rukáv svetru nechala vlně padnout k jejímu zápěstí a pokusila se o druhý pokus uchopení mobilu.
Na obrazovce se jí rozsvítily spousty zpráv, anonymních zpráv, které poukazovaly na to stejné.

"Hej, kloboučková dámo, zmizni."
"Vrať se do pohádkového světa i s tím věnečkem, nikdo tě tu nechce."
"Nikdo není zvědavý na tvůj styl."


Všichni jí upozorňovaly na její styl, říkali jí, že být originální bolí, ale ona nechtěla nikdy nechtěla být jedním z bílých oveček. A když už se tak rozhodla, bere za to i následky.
Pod tím vším však našla jednu zprávu, která jí ještě před pár týdny vyplodila úsměv na tváři.
"Co se děje, skřítku?"

Už ale nemohla, a tak té jediné zprávě věnovala odpověď.

"Omlouvám se za všechno, nechtěla jsem, aby to tak skončilo. Sbohem."

Stiskla tlačítko Odeslat a stoupla ze své postele. Než se však rozhodla někam odejít, usedla ke stolu. Psát dopis na rozloučenou jí přišlo zvláštní, nikdy dopisy nepsala, ale donutila se.
Po pár minutách se rozsvítila obrazovka telefonu.

"O čem mluvíš? Bojím se o tebe."

Věděla, že ani druhá věta jí nijak nepomůže, vždy ji potěšilo, když měl někdo strach. Zvlášť on. Ale teď nic. Teď toužila stále po tom stejném. Na stolku vedle ní ležely prášky na spaní. Chtěla spát. Navždy.
Obsah krabičky vysypala do dlaně a automaticky celou hrstku spolykala. Zavřela oči a opřela se o opěradlo židle. Čekala na svou smrt.

Její mobil se rozsvítil.

"Za pět minut jsem u tebe."

Pro dívku bylo ale možná pozdě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kris Kris | E-mail | Web | 8. října 2016 v 12:05 | Reagovat

Já mám pro tebe jen jednu zprávu: DOPIŠ VŠECHNO!
Tuhle povídku, tamtu vícedílnou, všechno, protože máš neuvěřitelný talent, jsi skvělá autorka a byla by škoda, kdybychom o tebe přišli.:(

2 Karin Karin | 19. ledna 2017 v 13:37 | Reagovat

Bulím jak mala Kris má pravdu moc pěkně píšeš. :-P  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama